VEIL OF CONSPIRACY - Shape of Grief
Z podzemí Věčného města vzešla tahle gothic/doom parta, která si za vzor bere švédské DRACONIAN a další podobné spolky. Příjemná melancholická záležitost, která na hodinu čas poněkud zpomalí.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Celkem pohledné provedení cédéčka „Cesta stínů“ pražské kapely D.N.A., (které má mimo jiné v diskografii kapely již pořadové číslo čtyři), zahrnující zajímavý obal a stejně zajímavou podobu kompletního bookletu, by jednoho klidně mohlo svádět k myšlence, že právě někde tady by se mohl skrývat onen pověstný čertík, vystrkující v šedi tuzemské metalové produkce své energické růžky. To je ovšem omyl, omyl stejně tradiční, jako to, čemu D.N.A. ve všech dvanácti představovaných skladbách holdují. Ano, hovoříme o tradiční domácí metalové krabičce, balancující po neo-arakainovsku někde mezi heavy a thrash metalem, a sázející především na poctivá střední tempa a výraznější melodické linky v refrénech, se všemi jejími přednostmi a nešvary.
A nešvarů, proč bychom si to hned zkraje nepřiznali, vykazuje „Cesta stínů“ přece jenom víc než nějakých předností. Vezmeme-li to rovnou od základu, pak je to především a hlavně obecná nepůvodnost veškerého materiálu, který ač nejspíš odnikud doslova neopsán (třebaže úvodní riff „Zvláštního znamení“ jakoby z oka vypadl slavné hříčce ARAKAINu „Amadeus“), bývá ve stylově zpřízněných kruzích v té či oné podobě leckde k zaslechnutí. K tomuto konstatování dozajista netřeba žádného dalšího komentáře, neboť tak tomu (jako v mnoha dalších domácích případech) prostě je, a neexistuje způsob, jak to nějak vysvětlit, obhájit nebo dokonce ospravedlnit. Relativně nejlépe pak v těchto souvislostech dopadají skladby, které i přes to všechno mohou posluchači alespoň něco málo říci, ať už díky přímočarému náhledu na věc („D.N.A.“ a „Projdi peklem svým“), díky nezvykle epickému refrénu plnému vysokého ženského zpěvu a podkreslující akustické kytary („Prokletí“) nebo díky barevnému rozpracování základního motivu do složitého příběhu rychlostí, melodií a nálad (titulní „Cesta stínů“). O nic moc šokujícího se samozřejmě nejedná, ale dá se říci, že v převažujícím duchu alba jsou to příjemné okamžiky.
No a pak tu samozřejmě máme také ty nešťastné texty, které, jak už to tak bývá, jdou ruku v ruce s duchem svého hudebního kabátku, čili ani tady to není nic slavného. D.N.A. se v nich často ocitají na velmi tenkém ledu („... temnotou se řítíš jízdou pekelnou, překonáváš rychlost světelnou, s osudem zas svádíš bitvu šílenou a svět zůstal v dálce za tebou...“ /„Vesmírná jízda“/), a jen zřídkakdy je jejich pozice poněkud stabilnější, což ovšem stejně neznamená nic, co by stálo za zvláštní upozornění. Možná i proto v bookletu neobjevíme ani zmínku o textovém autorství, stejně tak jako se tam nepíše nic ani o původy hudby. Což je zarážející zejména v případě cover verze letitého hitu MANOWAR „Carry On“, ve které se kapela pod titulkem „G“ velmi úsměvným způsobem vyznává z tradiční lásky k ještě tradičnějšímu lyrickému námětu („Gambrinus - jó ten si dáme, Gambrinus - v nás zasyčí, Gambrinus - nutí nás chlastat dál, tak ještě jeden kus! “). Inu, každému podle jeho vkusu, čímž budiž popsán i ten nejideálnější způsob, jak co nejobjektivněji nahlížet na „Cestu stínů“.
Každému podle jeho vkusu. A pokud to tak D.N.A. skutečně chtějí mít, tak ať to také tak mají, ovšem se všemi důsledky z toho plynoucími.
4,5 / 10
Lukáš Graca
- zpěv
Petr Kašper
- kytary
Kamil Nehilč
- baskytara, klávesy
Roman Tůma
- bicí
1. Pensiero La Bohema
2. D.N.A.
3. Vesmírná jízda
4. Zvláštní znamení
5. Svědomí
6. Prokletí
7. Projdi peklem svým
8. Přízrak moří
9. Mazej dál
10. Cesta stínů
11. "G"
12. Macchine Da Guerra
Zvonobití (2008)
Cesta stínů (2006)
Nomadam (2005)
Ve jménu boha (2003)
Svět se točí dál (2000)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Samovydání
Stopáž: 58:20
Produkce: Kamil Nehilč & D.N.A.
Studio: Studio Solisko
Z podzemí Věčného města vzešla tahle gothic/doom parta, která si za vzor bere švédské DRACONIAN a další podobné spolky. Příjemná melancholická záležitost, která na hodinu čas poněkud zpomalí.
Ambient, který je široce rozkročen mezi svoji chill a dark zónu říznutý dungeon synthem. Má oblíbená relaxační hudba poslední doby. Oproti minulému albu „Another Time“ sází trochu víc na „vesmírné“ rejstříky a větší dějovost.
Tak tohle album je pro mě trochu oříšek. Emo rock, který osciluje mezi příjemnou energickou ladností a hodně podbízivými a banálními refrény. Ty na efekt stavěné melodie bolí, ale z nějakého důvodu to poslouchám už poněkolikáté. Je to kýč, ale baví.
Němci MAAT jsou další představitelé egyptologického death metalu ve stylu NILE. A vedle například svých krajanů APEP prezentují to asi nejlepší, co v této oblasti v roce 2024 vyšlo. Příjemná procházka mezi hrobkami faraonů.
Indie rocková emařina plná vybrnkávaných smutných songů, které zní jak z doby, kdy emopatka a mrkváče byli posledním výkřikem teenage módy. Solidní a uvěřitelná porce pocitů i atmosféry, jen by to chtělo sem tam trochu víc dynamiky.
Ačkoli Ludva před lety udělil těmto žákům kapitána Kašpárka mrzkou trojku, časem jistě zmoudřel a dnes i on musí uznat, že tato kapela a) má bicí b) drhne velice obstojné bukanýrské retro, u nějž člověk rád hodí dřevěnou nohou. Vidíme se v Písku, vy psi!
Lehce gotický špinavý postpunk ze Záhřebu s výraznou dávkou retro-nostalgie. Podtrhuji slovo punk. Žádný papundekly z kláves a zadumané melancholie, co vás unudí k smrti, ale dost svižná uštěkaná hudba s řádným odpichem.